What-If, nebo chcete-li pěkně po česku Co kdyby, je jedním z mnoha směrů jimiž se ubírá křivolaký svět plastikového modelářství a musíme si přiznat, že jde o směr zřejmě nejvíce podivný. Jistě, mnohým modelářům stavějícím modely letadel přijdou minimálně zvláštní stavitelé modelů techniky. Málem za sektáře jsou považováni třeba sběratelé modelů pouze jednoho typu letadla, či jiné předlohy. Ovšem existuje-li směr nad nímž každý pravověrný modelář, stavějící přesné měřítkové modely reálných předloh jistě ohrne nos, nebo si dokonce pohoršeně odplivne, je to právě What-If, směr, který ač by se zdál být poněkud ztřeštěný, má své kouzlo a své příznivce.
Celý článek „Vítejte na stránkách uskupení SIG WhatIf.Cz“
20.3.2011
Napsal
admin |
|
Články |
6 komentářů
Vampír v Československu
V roce 1945 po šesti letech skončila vítězstvím spojeneckých sil Druhá světová válka. Byla tak i obnovena Československá republika a vláda začala obnovovat nacisty vydrancovanou vlast. Obnova se přirozeně týkala i armády a letectva. Domů se vrátili nyní už váleční veteráni a spolu s nimi i dobrý technický základ pro nově vzniklé čs. letectvo. Válka sebou přinesla značný technický pokrok a tak se i v čs. letectvu objevily moderní letouny s reaktivním pohonem, a sice stíhačky Me 262 „Schwalbe“, které byly smontovány ze zbylých dílů. Tyto letouny ale nebyly příliš spolehlivé, a tak se vláda začala rozhlížet po nových letounech ze zahraničí, konkrétně z Británie.
Původně se zdálo, že se armáda nových letounů nedočká, jelikož se blížily volby a velké šance na úspěch měla komunistická strana, která se netajila chladným postojem k západním státům a naopak vřelým vztahem k Sovětskému svazu. Naštěstí před volbami vyšly na veřejnost skutečný stav poměrů v Sovětském svazu, včetně stalinistického zacházení s vězni a nepřáteli lidu. Tento fakt poslal komunistické šance na úspěch definitivně k ledu. Stalo se tak nejen v Československu, ale i v Polsku, Maďarsku a Jugoslávii. Sovětskému svazu se to pochopitelně nelíbilo, nicméně Stalin výjimečně zachoval chladnou hlavu a výsledkem bylo pouze výrazné ochlazení vztahu s těmito státy a oficiální zahájení „studené“ války.
Ale zpět k letectvu. Vláda se tedy rozhodla zakoupit nové letouny ve Velké Británii. Původně se zvažoval typ Gloster Meteor, ale volba nakonec padla na menší typ De Havilland Vampire. Armáda postupně obdržela do konce roku 1948 celkem 35 strojů, které v roli stíhačů sloužili až do roku 1955. Tehdy je většina uživatelů vyřazovala z výzbroje, nicméně československé Vampiry (označované jak S-100 Vampír) byly v dobrém stavu a mezi piloty byly rovněž velmi oblíbeny. Armáda u nich tedy provedla rozsáhlé GO včetně omlazení draku a přeřadila je do role lehkých útočných strojů (byly přeznačeny na SB-100) a zároveň letounů pro počáteční výcvik útoků na pozemní cíle. V této roli letouny nosily pod křídly dvě 225kg pumy nebo dvě raketnice československé výroby, případně čtyři neřízené rakety na závěsech pod trupem. Ve stíhací roli byly občas vybaveny dvěma přídavnými nádržemi. V útočné roli sloužila takřka polovina letounů až do počátku 70. let, kdy je definitivně nahradily letouny L-39ZA Albatros. Vampiry tak v československém letectvu úspěšně sloužily skoro čtvrt století.
Vampiry byly k útvarům dodány v původní barvě kovu bez kamufláže. Kokardy s modrým lemem byly umístěny na tradičních místech na křídlech a SOP. Černé kódové označení bylo umístěno na přídi. Jediné barevné doplňky byly na koncích křídel, které byly modré, červené nebo oranžové, a některé letouny na přídi nesly znaky jednotek, případně byly dovoleny malé osobní symboly.
Po přeřazení do útočné role letouny obdržely tříbarevnou kamufláž, skládající se z tmavých odstínů hnědé a šedé, a světle zelené barvy. Spodek letounů byl ponechán v barvě kovu. Vzhledem k tomuto faktu byly odstíny kamufláže v lesklém provedení, které se u více vytížených strojů vlivem olétání změnilo na polomatné. Povrch Vampirů byl však pečlivě udržován a po každém cvičení ostrých střeleb procházel pravidelnou údržbou – mytí a lehké leštění povrchu (tato činnost byla takřka denním chlebem nových branců, kteří ji ovšem měli mnohem radši než škrábání brambor). Kódové označení bylo v rámci armádních změn přeznačeno na čtyřmístné číslo černé bary s bílým lemem, které bylo odvozené od sériového čísla letounu. Lem kokard byl změněn z modrého na bílý.
De Havilland SB-100 Vampír, ev.č. 5026, základna Náměšť nad Oslavou, léto 1957
4.3.2012
Napsal
Kuba J. |
|
Články |
bez komentáře
Přízrak afrických pralesů
Když byl v 50. letech masově do výroby a následně i do letectev mnoha států zaváděn letoun MiG-17, projevilo několik zemí i zájem o vlastní licenční výrobu. V nejmenované africké zemi se ale místní vládě nechtělo za licenci platit a tak přišla s jednodušším řešením. Za pomoci naverbovaných agentů se jí podařilo získat okopírovanou dokumentaci k typu. Byla tak založena společnost AUWJ – Afrika Ulaghai Wa Jamii (v překladu drze znějící název Africké Podvodné Závody) a začala produkovat vlastní kopii letounu MiG-17 označovanou jako SMN-17F (sasa mapigano ndege – proudový bojový letoun) s bojovým jménem Kongamato, podle legendární létající příšery z afrických močálů. Výsledný typ byl takřka shodný s originálem, avšak při kopírování dokumentů a jejich následnému převedení nastalo pár chyb, takže výsledný letoun se v určitých oblastech lehce proporčně lišil. Nicméně ve výsledku dosahoval takřka stejných bojových výkonů a jeho cena byla skoro poloviční.
Výzbroj tvořila klasická sestava dvou 23 mm kanonů a jednoho 37 mm kanonu pod přídí. Letouny pak dále mohly pod konci křídel nosit dvě dvojice neřízených raket.
Právě díky ceně si letoun objednalo mnoho afrických států, mimo jiné i Angola. Avšak právě Angola nakonec svoji objednávku zredukovala a v r. 1960 odmítla převzít 15 hotových strojů. Firma AUWJ se jich ale potřebovala zbavit, tak je nabídla k odprodeji za sníženou cenu. Této příležitosti se chopila Uganda, která překvapivě již ve výzbroji měla originální MiGy-17 ze SSSR, avšak šance získat další letouny za výhodnou cenu ji připadala víc než lákavá.
Letouny byly již v připravené zakázkové kamufláži pro Angolu, ale ugandskému letectvu to nevadilo, pouze požadovali nastříkat ugandské výsostné znaky a číselné označení podle požadavku. Letouny tak sloužily v tříbarevné kamufláži na horních plochách, která byla nápaditá silnými barevnými přechody. Spodek letounu byl světle modrý a od kamufláže oddělený měkčím přechodem. Ugandské stroje dostali provizorně černý kód na příď a pravé křídlo shora a levé křídlo sdola plus typické umístění výsostných znaků na křídle a SOP. Letectvo je díky možnosti nést neřízené střely používali převážně v útočné roli. Podle dostupných zdrojů v této podobě létala ugandská Kongamata až do roku 1970, kdy proběhla celková GO. Letounům měla být zmodernizována avionika a měly obdržet klasickou kamufláž, kterou tvořila pole světle hnědé a šedé barvy na spodních plochách. Spodek letounů zůstal stejný. Změnou rovněž prošla registrační čísla, která dostala žlutou barvu.
Letoun s označením U-110 byl po svém dodání přidělen kpt. Dungaovi Muhehemu. Jelikož byl však kpt. Muhehe v době zavádění Kongamat vyznamenán a povýšen za mimořádné bojové zásluhy na majora, byl jeho letoun jako „dárek“ přemalován do výroční podoby. Muhehe byl vášnivým atletem a údajně dokázal zaběhnout 100m trať za 9,87s. Vysloužil si tak přezdívku „Gepard“ a od toho se i odvíjelo i výsledné zbarvení letounu. Příď letounu a část náběžné hrany křídel byl nastříkán do podoby gepardí srsti, spodek přídě a náběžné hrany křídel byl bílý. Mjr. Dungao Muhehe se pak přirozeně díky atraktivnímu zbarvení svého letounu rovněž účastnil různých akcí jako display pilot.
4.3.2012
Napsal
Kuba J. |
|
Kuba "Al Sajf" Jirásek |
bez komentáře
Pekingská kachna
Stíhací letoun J7W1 Shinden měl být jednou ze stíhaček, která měla výrazně pomoct japonskému letectvu v boji s americkými bombardéry při náletech na japonskou domovinu. Do konce války však byly vyrobeny pouhé 2 prototypy. Dle oficiálních záznamů byl jeden z nich zničen a druhý odvezen do USA, kde je dodnes v depozitu.
Skutečnost však byla poněkud jiná. Onen údajný prototyp nebyl zničen nadobro. Zachovala se poměrně velká část draku a letoun mohl být po opravách opět uveden do provozu. Američané však už měli kompletní druhý prototyp a o tento poškozený tak nejevili zájem. Na scéně se však nečekaně objevil další zájemce – Čína. Spoustou neoficiálních cestiček, úplatků a pomocí agentů v samém srdci Japonska se podařilo poškozený prototyp rozebrat a lodí transportovat na území Číny. Agenti pak obstarali i zbytek – kompletní technickou dokumentaci letounu a zápisky jednoho z konstruktérů letounu.
Čínští technici se dali do práce a ke konci roku 1945 byl první prototyp opraven. Dle dokumentace byl vyroben i motor Mitsubishi Ha-43. Letoun tak byl opět letuschopný a mohly započíst zkoušky. Současně začala výroba druhého prototypu, který už byl ze 100 % vyroben v Číně a byl v podstatě lehce vylepšenou kopií toho prvního, včetně zástavby 4 30 mm kanonů pro střelecké zkoušky. Zkoušky obou prototypů byly ukončeny v létě 1946 a vojenští představitelé byly s výsledky spokojeni. Letoun vykazoval dobré letové vlastnosti a i přes svoji nezvyklou konstrukci byl příjemný na pilotáž. V době ukončení zkoušek už však v SSSR létal proudový MiG-9 a připravovala se jeho výroba. To přirozeně neuniklo ani čínským zástupcům, kteří se o letoun ihned začali intenzivně zajímat. Vzhledem k dostatku letounů PLAA F a možnosti v dohledné době získat proudový letoun ze zahraničí, byl projekt vrtulového Shindenu zastaven. Čínský Shinden se tak zařadil mezi nadějné projekty, které v podstatě zastaraly přes noc. První prototyp nakonec neunikl svému původnímu osudu a byl sešrotován. Druhý byl rozebrán a v bednách uskladněn na jedné z čínských leteckých základen. V jeden okamžik se zvažovala možnost projekt znovu oživit a vybavit prototyp proudovým motorem licenční výroby, jelikož vyjednávání o dodání MiGů neprobíhalo hladce. Nakonec z toho sešlo a armáda raději počkala na dodání MiG-9 a později i modernějších MiG-15. Projekt Shindenu tak byl definitivně pohřben.
Model zachycuje druhý prototyp před zahájením letových zkoušek. Letoun byl kamuflovaný na horních plochách tmavě zelenou s pruhy olivové a světle šedé barvy. Spodek letounu byl světle modrý. Kromě výsostných znaků na přídi trupu a křídlech nenesl letoun žádné jiné označení ani popisky.
4.3.2012
Napsal
Kuba J. |
|
Kuba "Al Sajf" Jirásek |
bez komentáře
Vrtulník RAH-66 měl původně být prvním stealth vrtulníkem v řadové službě v letectvu USA. Projekt vypadal slibně, avšak kvůli finančním škrtům byl nakonec v r. 2004 zrušen a zůstaly po něm dva prototypy a zkušenosti pro další projekty. Typ však neunikl pozornosti ostatním letectvům světa, především pak tomu izraelskému. Izraelci měli o Comanche zájem a tak několik měsíců po ukončení projektu v tichosti kontaktovali americkou vládu a firmu Boeing s tím, že by projekt rádi převzali a dovedli ho do stádia sériové výroby. Firma Boeing přirozeně při vidině velkého zisku nic nenamítala, americká vláda však byla razantně proti, aby jedna z jejich citlivých technologií putovala do krizové oblasti.
Po dlouhém vyjednávání byl s těžkým sebezapřením americké vlády dohodnut kompromis. Konstrukce typu zůstane zachována včetně RAM povrchu, avšak veškerá elektronika a vybavení bude izraelské výroby firmou IAI. Izraelci ihned apelovali na firmu Boeing, aby započala s vývojem nových 2 prototypů, které by už v podstatě byly předsériové a s plným vybavením. Boeing dokonce do doby dokončení prvního z nich z muzea reaktivoval jeden z původních prototypů pro menší testy. Lhůta na otestování nových prototypů byla stanovena na rok, Boeing lhůtu splnil s dvouměsíčním předstihem a byl připraven zahájit sériovou výrobu. Izrael objednal celkem 24 strojů. V první polovině roku 2006 začaly první stroje přicházet k jednotkám a typ byl zařazen do výzbroje pod jménem Saifan II. Finanční možnosti izraelské armády ale nebyly tak velké, jak původně předpokládala. Kvůli škrtům musela objednávku stornovat na 20 kusů a rovněž seškrtat nákup munice. Té naštěstí díky typu AH-64 bylo dost. 20 dodaných vrtulníků bylo napůl rozděleno mezi 113. a 190. letku, které provozovali typ AH-64. Právě s typem Apache poté Saifany při misích úzce spolupracovali. Šlo převážně o noční útoky v bojové konfiguraci, kdy nesly přídavná křídla s raketami a jejich RCS tak byla snížena. Pro denní průzkumné operace létali bez nich. Veškeré mise však byly pečlivě plánované a utajované, vzhledem k ceně jednoho kusu by ztráta byla poměrně citelná.
Saifany II byly zbarveny stejnou kamufláží jako typ AH-64, tedy poli světle hnědé a pískové barvy na horních a bočních plochách, a světle modrou na spodku. Čumák se senzory byl černý, stejně tak rotorové listy. Výzbroj tvořil tříhlavňový 20 mm kanon, protitankovou výzbroj rakety Hellfire, ale bylo možno namontovat i standartní raketnice s neřízenými raketami. Výzbroj pro vzdušný boj tvořily střely Stinger.
Zahájení výroby však neušlo pozornosti i dalším státům. Boeingu navíc zůstaly z izraleské dodávky 4 nepřevzaté kusy a ten se jich přirozeně chtěl zbavit. USAF však stále neměla o typ zájem, stejně tak kvůli ceně i evropské země. O přebytkové kusy projevila zájem Jižní Korea, která kvůli vyostřujícím se vztahům se svým severním sousedem začala modernizovat a posilovat svou armádu. Mimo 4 přebytkových kusů měla zájem i o další 6 nových strojů. O podobný počet strojů mělo zájem i Japonsko, to už jsou však jiné části historie obnoveného projektu Comanche.
4.3.2012
Napsal
Kuba J. |
|
Kuba "Al Sajf" Jirásek |
bez komentáře
Macchi MC.205V Veltro v čs. letectvu
Během 2. světové války na všech evropských frontách formovala větší či menší uskupení československých letců. Méně známá je skupina přibližně 15 čs. pilotů, kteří byli odveleni a bojovali se spojeneckými vojsky v Severní Africe, kde tvořili čistě československou letku o 12 strojích, rozdělenou na 3 roje po 4 letounech. Postupem času se s vojsky dostali až do Itálie, kde přišli do styku s kořistními a nyní už částečně „spojeneckými“ letouny MC.202 Folgore a MC.205 Veltro. Piloti si nečekaně tyto letouny oblíbili a vzhledem k jejich dobrému technickému stavu je zařadili do výzbroje. Po skončení bojů s nimi přelétli zpět do znovu se formujícího Československa. Celkem přilétlo 9 strojů MC.205 a 3 starší stroje MC.202.
V roce 1945 byly pak zařazeny do nově vytvářeného letectva. Letectvo se rovněž chtělo zaměřit na dobrou sebeprezentaci vůči veřejnosti. Bylo tak rozhodnuto zřídit menší akrobatický tým, který by veřejnosti předváděl elitní pilotáž bojových letounů a doplňoval letové ukázky standardních vojenských strojů v bojových barvách. A právě k této prezentaci byly vybrány 2 „exotické“ italské letouny MC.205, které k tomuto účelu obdržely nápadný, skoro až křiklavý akrobatický kabátek. Celý letoun byl nastříkán oranžovou barvou s černými doplňky, které zahrnovaly černý kryt motoru, vrch SOP a černé pruhy na křídlech a VOP. Na toto zbarvení byly umístěny standardní české výsostné znaky s bílým lemem a na trupu byla bílá armádní registrace. I přes rozporuplné reakce na vzhled letounu sklízeli piloti na leteckých dnech úspěch. Oba letouny, které se na jednotlivých leteckých dnech střídaly (jeden byl vždy připraven jako záložní), létaly v tomto zbarvení až do konce r. 1947. Po převratu v únoru 1948 došlo i k velké reorganizaci letectva. Kromě několika Spitfirů byly všechny letouny „západní“ výroby, včetně italských MC, vyřazeny ze služby a sešrotovány. Svému osudu bohužel neunikly ani obě předváděcí Veltra.
K sešrotování byla určena i obě akrobatická Veltra, avšak zásahem z vyšších míst (roli sehrálo pár známostí a obálek) byla osudu ušetřena a uskladněna na letišti ve Kbelech.
4.3.2012
Napsal
Kuba J. |
|
Kuba "Al Sajf" Jirásek |
bez komentáře
LVN-1 „Prezident Masaryk“ ex CV-3 „Saratoga“
Naše první letadlovou loď a zároveň i první velká válečná loď „Námořnictva RČS“: Prezident Masaryk
Loď byla pojmenována na počest „prezidenta osvoboditele“.
Nahoře zbarvení ihned po převzetí do stavu našeho loďstva, dolní bokorys z druhé strany zobrazuje kamufláž,provedenou záhy po vstupu lodi do bojových operací „První Suezské války“. Obdobná kamufláž byla i z druhé strany
Celý článek „Encyklopedie what if kamufláží-lodě“
5.7.2011
Napsal
Michal 'Pařan' Tichý |
|
Encyklopedie kamufláží |
bez komentáře
